Tato antologie si nemůže klást za cíl ilustrovat reprezentativním způsobem poslední vývoj české hudby. Taková ambice se těžko vtěsná do tak malého formátu (vždy se někdo důležitý opomene, a také vybrané skladby nezastupují celou tvorbu svých autorů). Schválně při tom nejde o chronologicky koncipovanou řadu a svým výběrem se zaměřuje převážně na současnou střední a mladší generaci autorů. Sešli se zde zástupci generace skladatelů narozených v 50. letech a jeden autor o 20 let mladší. 

Generace, ke které patří pět starších ze šesti skladatelů reprezentovaných v této antologii má přes různorodost stylů několik společných znaků, tkvících spíše v obecnější rovině. Jsou jimi individualismus, rezignace na začlenění do mezinárodního "festivalového" mainstreamu, jakož i do konzervativismem prodchnutého institucionálního hudebního života v Česku. Na jejich seznamech děl téměř absentují orchestrální díla (kterým situace v českých orchestrech příliš nepřeje), a převažuje komorní hudba psaná pro okruh spřízněných interpretů. Jejich tvorba totiž dodnes funguje převážně v rámci jejich vlastních projektů, souborů a malých festivalů. 
Na jejich příkladu lze ilustrovat mnoho z dění posledních 30 let v české hudbě. 

Přibližme si proto nejprve dobu 70. a 80. let 20. stol, do které tato generace vyrůstala a vstupovala do aktivního života. Bylo to dvacetileté období tuhého neostalinského režimu které v r. 1968 nastolily sovětské tanky po krátkém pokusu československé společnosti o kulturní a politickou liberalizaci. Tato epocha přinesla do českého uměleckého života centralistickou kontrolu a konformitu. Oficiální koncerty soudobé hudby se na dlouho staly přehlídkou šedi a nudy. Konservativismus zavládl i na hudebních školách kde se vyučovala kompozice. Na pražské AMU ovládli pozice učitelů skladby umělecky průměrní autoři, prominenti komunistické strany. Skladatelé jako Martin Smolka, kteří byli školeni právě v této době, se necítili být v žádném směru pokračovateli těchto konformních skladatelů. Za své umělecké předchůdce považovali spíše příslušníky české avantgardy 60. let - skupiny autorů v té době ostrakizovaných a vehnaných do pozice uměleckého disentu. Martin Smolka i Petr Kofroň například jako svého učitele v životopisech uvádějí Marka Kopelenta, který s nimi konzultoval pouze soukromě, protože v oné době nesměl učit na žádné škole.  

O něco lepší situace než v politicky velmi sešněrované Praze byla na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, kde ani v 70. letech nepřestala vyučovat skupina progresivně orientovaných skladatelů širokého rozhledu a majících zájem o nové trendy v hudbě. Z nich vynikal jako učitel skladby zejména Alois Piňos, který publikoval významné práce o teorii skladby a udržoval kontakty s Darmstadtskými kursy, kam byl pravidelně zván jako lektor a kam přiváděl i své žáky. V jeho třídě studovali např. Peter Graham, Josef Adamík a Petr Kofroň. V jejich okruhu se poprvé projevilo hledání nových, v širokém slova smyslu post-moderních stylových orientací, jako by ve snaze vykročit někam mimo dobře známý prostor, kde probíhal únavný a vlastně už anachronický  konflikt mezi vládnoucím českým tradicionalismem a zakázaným ovocem avantgardy 60. let.  

Protože oficiální koncertní život v oblasti soudobé hudby, který byl centrálně ovládán svazem skladatelů neposkytoval mnoho možností pro svobodnou uměleckou realizaci, tito skladatelé hledali vlastní způsoby jak prosadit své představy. V polovině 80. let proto vznikl skladatelskou skupinou vedený soubor Agon, který působil zprvu na amatérské (a tudíž nekontrolovatelné), později stále více profesionální bázi. Vedle děl svých zakladatelů seznamoval české publikum s významnými zahraničními díly, jakož i s hudbou polozapomenuté české avantgardy. Na brněnské scéně Brně podobnou roli ve stejné době sehrál soubor Ars incognita a soubor bicích nástrojů Dama Dama. V době revolučních změn v roce 1989 tyto soubory tvořily již solidní interpretační základnu, která dala vznik dalším profesionálním seskupením v 90. letech. Stejný okruh skladatelů, který stál za vznikem souborů Agon a Ars inkognita potom určoval tvář festivalů Maraton nové hudby v Praze a Expozice nové hudby v Brně, které se staly důležitou součástí hudebního života. Agonu se navíc podařilo proniknout na řadu zahraničních festivalů, v četně esteticky spřízněného Bang-On-A-Can festivalu v New Yorku, a díky personálnímu propojení s festivalem Maraton i realizovat řadu výměnných pozvání.