Mezi českými skladateli posmetanovské doby zaujímá jedno z předních míst Otakar Ostrčil, čelný představitel školy Fibichovy a vynikající představitel české moderní posmetanovské hudby. V jeho dile i uměleckém působení je příkladně vyrovnána věrnost domácí hudební tradici se smělým průkopnictvím nových směrů. Ačkoliv se narodil v Praze jako syn známého smíchovského lékaře, necítil se Ostrčil městským člověkem. Jeho předkové po otci i po matce pocházeli z Moravy a Ostrčil sám byl nejštastnější na českém venkově. Od mládí po 40 let zajížděl do malé pohorské obce Vápenného Podola ve Východních Čechách, aby tam uprostřed české přírody čerpal nové síly pro svou uměleckou práci, i aby v tomto půvabném zákoutí tvořil svá díla. Později si obdobně oblíbil jihočeskou Soběslav, kde rovněž vznikla některá jeho významná díla posledního období. Z těchto zdravých kořenů rostlo jeho umění, jež nikdy neztratilo styk s venkovským životem. Ostrčil měl mimoto znamenité učitele a přátele, kteří mu umožnili nerušený umělecký růst. Učitelem skladby mu byl Zdeněk Fibich, který ho pokládal za svého nejmilejšího žáka a který mu dal mistrovství skladebné techniky i správnou orientaci v uměleckém světě. Na Karlově universitě, kde současně Ostrčil studoval moderní jazyky, na něho nejvíce zapůsobil prof. Otakar Hostinský, jenž mu vštípil pokrokové ideály Smetanovy. Za spolužáky tu měl Zdeňka Nejedlého a Otakara Zicha; s oběma ho pak pojilo přátelství po celý život a bylo mu velkou oporou v jeho uměleckých bojích.
Ostrčilova cesta k hudbě vedla od amatérství k profesionalismu, občanským povoláním byl zpočátku středoškolským profesorem češtiny a němčiny. Ale už v té době vynikl jako mimořádně talentovaný skladatel i dirigent amatérského Orchestrálního sdružení, které soustavnou prací přivedl k takové výši, že mohlo úspěšně soutěžit s tehdejší Českou filharmonií. Nejvýraznější skladatelské úspěchy mladého Otakara Ostrčila byly jednak orchestrální skladby Selská slavnost, Pohádková suita G-dur a Symfonie H-dur, jednak jeho prvá opera Vlasty skon, samostatně navazující na Fibichovu Šárku, a rozsáhlá scénická hudba ke hře Jaroslava Kvapila Sirotek podle pohádky Boženy Němcové. Pod vlivem svého učitele Zdeňka Fibicha přesvědčivě zpracoval do melodramatické podoby Baladu českou Jana Nerudy a dodnes je působivé Ostrčilovo zhudebnění lidové balady Osiřelo dítě pro sólový hlas a orchestr. Dobový význam měly jeho opery na náměty Julia Zeyera: Kunálovy oči a Legenda z Erinu, jež řeší konflikty sociální a mravní s neotřesitelnou vírou v konečné vítězství dobra nad zlem. Ostrčilův jemný humor se uplatnil zvláště v jeho jednoaktové komické opeře Poupě, jež je pokračováním ve stylu konverzační české opery, jak k ní daly základ Smetanovy Dvě vdovy. Ostrčil si tu vytvořil svou vlastní hudební řeč na deklamačním principu stylizace hovorové mluvy. Zároveň v oboru orchestrálním dobýval nových oblastí ve své Suitě c-moll, Impromptu a Symfoniettě, později v symfonické básni Léto. Ve srovnání se svými generačními vrstevníky Vítězslavem Novákem a Josefem Sukem nestojí Ostrčil nijak v pozadí co do smělosti a průbojnosti, avšak daleko méně nežli oni přejímá z předválečné západoevropské moderny. Pro Ostrčila je přímo charakteristické, že se ho takřka vůbec nedotkl francouzský hudební impresionismus, který byl jeho uměleckému naturelu skoro protichůdný. A tak zatímco ohlas impresionismu zjištujeme v tvorbě jeho starších druhů a přátel, od Janáčka přes Foerstra k Novákovi a Sukovi, Ostrčil zůstal tímto evropským stylovým proudem téměř nedotčen. Ostrčilovo umění vyrůstalo z domácí hudební tradice a mnohé podněty nacházelo v tehdy zcela dominujícím proudu německého novoromantismu (M. Reger, R. Strauss). S ním má společnou snahu po monumentalitě forem i úsilí o programovost hudebního obsahu. V dalším svém vývoji přijal některé výrazově vypjaté prvky hudební řeči zejména z díla Gustava Mahlera, jehož byl u nás přesvědčeným ctitelem a propagátorem. Tak dospěl Ostrčil záhy ke své osobité syntéze, kterou se liší jak od svých starších druhů, Janáčka a Foerstra, tak od svých generačních vrstevníků, Nováka a Suka. Z moderní české hudby mají k němu blízko zvláště jeho vrstevník Otakar Zich a pak Otakar Jeremiáš, jenž v Ostrčilovi vědomě spatřoval svůj vzor skladatele i dirigenta.
Ostrčil přinášel kompozičně průbojná díla v mnohých oborech. To platí zejména o cyklu mužských sborů Prosté motivy na básně Jana Nerudy, ale i o několika komorních skladbách, kde po ještě romanticky citově vroucím Smyčcovém kvartetu H-dur, dílu dvacetiletého skladatele, později zaujal i svou půvabně prostou Sonatinou pro violu, housle a klavír, skladbou, zobrazující spíše chvíle rodinné pohody. Jak jeho díla rostla přímo ze životních událostí, ukazuje nejlépe vznik monumentálních orchestrálních variací Křížová cesta, dramaticky zobrazujících jeho statečný boj s temnými silami zla.Vyvrcholení a jistý souhrn celého díla Ostrčilova představuje pak jeho poslední opera Honzovo království. Třebaže má námět pohádkový, čerpaný z Povídek pro lid L. N. Tolstého, ve zpracování libretisty Jiřího Mařánka a pojetí Ostrčilově zobrazuje též situaci Evropy počátkem let třicátých, v době Mussoliniho útoku na Habeš a Hitlerových příprav k přepadu řady evropských zemí.
Ostrčilova skladatelská činnost se vyvíjela ruku v ruce s jeho dirigentským působením. Na poli opery začal své reformní působení v čele bývalého operního souboru Městského divadala na Král. Vinohradech v letech 1914-18. Zde zahájil svou očistnou práci na dílech Smetanových, jež dával bez úprav, věrně podle originálu. Zde uplatňoval již své zásady propagace děl opomíjených autorů, kteří svým uměním měli co říci. V této činnosti pak ještě velkoryseji pokračoval v pražském Národním divadle, jehož vedení opery přejal po Karlu Kovařovicovi v r. 1919. Ostrčil nedbal na snahy oficiálních činitelů učinit z Národního divadla \"státní operu\" po vzoru starých dvorních divadel. Naopak hájil důsledně Smetanův program \"Národ sobě\". Pokládal za samozřejmé, že opera Národního dívadla musí mít ve svém repertoáru c e I é dílo Smetanovo, Dvořákovo, Fibichovo, Foerstrovo, Janáčkovo i Novákovo vedle novinek autorů mladších i širokého světového repertoáru. Odtud památné Ostrčilovy cykly oper klasiků i jubilantů, jeho důraz na díla slovanské tvorby i odvaha uvádět nejprůbojnější zahraniční novinky, jako byl třeba v r. 1926 Bergův Vojcek. Měl proto mnoho nepřátel a musil čelit mnoha intrikám a kampaním zpátečníků. Ze všech vždy vyšel jako charakterní muž s čistým štítem. To působilo na celý operní kolektiv nesmírnou výchovnou silou. Ostrčil byl všem vzorem pracovitosti, zásadovosti a kázně. Právem byl nazván \"prvním dělníkem Národního divadla\". Za 15 let svého vedení opery nastudoval a řídil 110 různých děl, z toho 75 od domácích autorů. Uvážíme-li, že pracoval v těžkých letech hospodářské krize a za stálého nedostatku zkušebních místností, je nutno tím více obdivovat, co za těchto nepříznivých podmínek vykonal. Když ve stáří pouhých 56 let nečekaně zemřel, byl to těžký otřes pro Národní divadlo i českou hudbu.
