Věroslav Neumann získal formální hudební vzdělání v kompozici v pražské Akademii múzických umění pod vedením Jaroslava Řídkého. Souběžně s tím se vzdělával praktickou hudební činností, když spolupracoval jako sbormistr a umělecký vedoucí s celou řadou amatérských i profesionálních souborů. Až do roku 1969 se věnoval organizační a politické práci v tehdejším Svazu československých skladatelů, jeho angažovanost se mu však nakonec paradoxně nevyplatila, paušálně normalizační Husákovský režim způsobil, ža Neumannovy skladby se v sedmdesátých létech nesměly provozovat (kromě vokálních a sborových skladeb pro děti). V devadesátých letech se mu dostalo částečného zadostiučinění, když byl jmenován ředitelem Pražské konzervatoře. Největší podíl na jeho tvorbě mají od počátku vokální skladby, zejména pak sborové písně a písně či sborové cykly pro děti různých věkových skupin a zaměření. Jeho sborové skladby pro dospělé, například "Nářek opuštěné Ariadny podle Monteverdiho", "In memoriam Pablo Neruda", "Soleils couchants", "Atlantis" ad. jsou však také nemalého významu. Některé z těchto skladeb byly koncipovány jako vícejazyčné kusy, což usnadňuje jejich provádění i jinde ve světě. Za některé sborové skladby se mu dostalo významných mezinárodních ocenění, např. "Soleils Couchants" v Mezinárodní sborové soutěži v Tours (1982), již předtím získal ceny na Festivalu demokratické mládeže a studentstva ve Varšavě (1955) a v Helsinkách (1962); později dostal cenu vydavatelství Panton za "Zpěvy vzdoru a síly" (1987) a cena Svazu českých skladatelů a koncertních umělců za "Atlantis" (1987). Mnoho z jeho písní pro děti bylo publikováno v různých sbornících bývalého SSSR a NDR, kde se staly součástí stálého reperotáru mnohých tamních těles. 
Symfonické a komorní instrumentální tvorbě se Věroslav Neumann začal pravidelněji věnovat až ve svých zralých tvůrčích létech.