O.F. Korte pokračoval po maturitě na gymnáziu (1945) v započatých studiích na Státní konzervatoři v Praze, přerušených v posledním roce války vězněním v Německu, a absolvoval je v kompoziční třídě F. Píchy (1949). Pravidelně vystupoval jako klavírista - hlavně jako interpret svých vlastních skladeb na domácích i zahraničních pódiích. Jako člen souboru Laterny Magiky působil od jeho založení v roce 1958, nejprve jako sólista, kdy v šedesátých létech absolvoval přes 3000 vystoupení ve čtyřech kontinentech světa, v sedmdesátých a osmdesátých letech byl dramaturgem. V létech 1972- 74 byl uměleckým vedoucím souboru Chorea Bohemica.
V oblasti publicistiky se uplatňoval od roku 1945, a to jako hudební kritik denního tisku, scénárista, autor televizních seriálů (Pouť za vnitřním poselstvím); psal pro rozhlas, vydavatelství Supraphon, do místních i zahraničních odborných časopisů, vydal knížku reportážních esejí o významných hudebních osobnostech 20. století Chodící legendy (1. vyd. Praha 1970, 2. rozšířené vyd. 1991). Významná byla i jeho přednášková popularizační činnost. Kromě Laterny Magiky komponoval také pro některé další divadelní scény (Národní divadlo v Praze, Münchner Kammerspiele a Folkteatern Göteborg).
Jeho skladatelské dílo není sice počtem rozsáhlé, ale každá nová autorova skladba znamenala vždy pozoruhodný umělecký čin a dočkala se většinou významných provedení v podání prvořadých interpretů na domácích i zahraničních pódiích a na gramofonových nahrávkách. Skladatel nehledal výboje v samotné technice hudební řeči, přesto se však vyjadřoval výrazně vlastním, nekonvenčním jazykem. V zásadě směřoval k nadčasovému ideálu krystalicky čistého hudebního díla, jehož zákony jsou nadřazeny dobovým „-ismům" a zároveň se nepodřizují strnulým kompozičním předpisům.
Korteho tvůrčí styl byl v podstatě vyhraněn již v prvních závažných skladbách, počínaje orchestrální Symfoniettou, uvedenou v premiéře Českou filharmonií v roce 1949 (dir. V. Neumann), kterou skladatel s mimořádným ohlasem absolvoval pražskou konzervatoř a jejíž gramofonová nahrávka dostala ocenění o sedmnáct let později (pařížskou Revue des Disques). Sám znamenitý pianista, nejpřesvědčivěji se dokázal vyjádřit v Klavírní sonátě, kterou uvedl na koncertní pódium a do řady evropských i mimoevropských rozhlasových studií; skladba byla vyznamenána v roce 1956 na Busoniho skladatelské soutěži v Bolzanu, kde ji hrál Maurizio Pollini, a stala se pak jednou z nejčastěji hraných skladeb české poválečné tvorby v mezinárodním měřítku (mj. znamenitá nahrávka Ivana Moravce).
Z dalších skladeb patřilo k jeho nejhranějším skladbám romanticky koncipované, tragicky zabarvené symfonické drama Příběh fléten, jehož se ujali mj. dirigenti takového jména jako K. Ančerl a L. von Matačič a které provedla opakovaně nejen Česká filharmonie a Orchestre de la Suisse Romane, ale celá řada dalších domácích i zahraničních orchestrů. Trobadorské zpěvy zrcadlily autorovo okouzlení gotikou a renezancí, Filosofické dialogy pro housle a klavír, premiérované v roce 1978 J. Sukem a J. Hálou, jenom podtrhly směřování k nadčasové skladatelské výpovědi.
Úspěšné bylo i autorovo scénické dílo Piráti z Fortunie, celovečerní muzikál pro mládež, adaptující na půdě cyklicky prokomponované formy prvky beatu a popu. V audiovizuální kombinaci jevištní akce a kvadrofonního playbacku uvedl dílo v premiéře Theater an der Wien v roce 1975.
