Lubor Bárta kvalitou a osobitostí své tvorby ovlivnil profil české skladatelské generace, která vstupovala do hudebního života kolem poloviny 20. století. Narodil se ve venkovském prostředí s dlouhou kantorskou tradicí. První kompoziční pokusy učinil ve dvanácti letech, hrál dobře na housle a virtuózně na klavír. Mohl volit koncertní dráhu; uplatňoval se však především jako doprovazeč. Byl typem s rovnoměrně vyvinutými sklony uměleckými i intelektuálními, čemuž odpovídalo i jeho vzdělání. Po absolvování gymnázia studoval hudební vědu a estetiku na filozofické fakultě Karlovy univerzity (1946-48). Kompozici se učil u Jaroslava Řídkého nejprve soukromě a pak jako řádný posluchač v jeho třídě na Akademii múzických umění (1948-52). Zde byl orientován na domácí tradici, ale objevil také blízkost poetiky evropských modernistů 20. století - Stravinského, Honeggera, Bartóka. Z originální syntézy a transformace těchto podnětů se rodil Bártův kompoziční styl.

Ve svých skladbách Bárta vyniká vnímavostí k zvláštnostem nástrojových možností a mistrovskou představivostí v práci s hudebním materiálem ve všech jeho složkách. Vzácně se zde snoubí jiskřivá muzikální nápaditost s koncepčností myšlení. V dramaturgii kompozičního celku vytváří napětí střetáváním poloh jitřivě hloubavých s plochami energického vzepětí, přičemž se téměř vždy dokázal vyhnout jakékoliv hudební rétoričnosti. Spontánnost, melodická přirozenost rozrušovaná drsnou konfliktností, harmonicky složitá témata pojedná­vaná evolučně až do dramatických gradací, to jsou znaky skladatelovy hudební řeči ve všech žánrech, kterým se věnoval. Věřil účinnosti koncertantního principu a možnostem uvolněné sonátové formy. Často se těmito prostředky vyjadřoval a zachycoval životní pocity bez pomoci programních proklamací, silou výrazu a soustředěnou až briskní stylizací.

Plnokrevně pulsující sonáty vytvořil L. Bárta pro celou řadu nástrojů: klavír, housle, violoncello, flétnu, klarinet, kytaru, cembalo. Ve výčtu jeho děl tvoří významnou položku ansámblové komorní skladby; tři smyčcové kvartety, dva dechové kvintety, díla pro komorní orchestr. S přísnou odpovědností se stavěl k práci na symfoniích, odhodlal se k ní třikrát. Oblibu autorových instrumentálních koncertů dokumentují návraty interpretů k provádění jak obou koncertů houslových, tak klavírního i violového. Všechny byly též zaznamenány na gramodeskách (Supraphon, Panton). Ve zralých opusech z přelomu šedesátých a sedmdesátých let se plně prezentuje romantický náboj Bártovy hudby, toužící překonat bolest z odcizenosti a nalézt mír v prosté vroucnosti.