Skladatel a hudební režisér Jiří Gemrot vyrůstal v rodině s hudebním zázemím, učil se od sedmi let hře na klavír u Emy Doležalové a od třinácti let skladbě u Jana Zdeňka Bartoše. U těchto pedagogů pak pokračoval v odborném studiu na Pražské konzervatoři v letech 1972-78. Po absolutoriu se zapsal na Akademii múzických umění do kompoziční třídy Jiřiho Pauera, kterou ukončil v roce 1981. Ještě v době studia se zúčastnil mistrovských skladatelských kursů v italské Sieně, které vedl Franco Donatoni. Od roku 1982 pracoval jako hudební režisér Československého rozhlasu (do r. 1986), v letech 1985 - 1990 byl vedoucím redaktorem gramofonové edice vydavatelství Panton, od roku 1990 je šéfrežisérem Českého rozhlasu a od roku 2001 též pedagogem skladby na pražské konzervatoři.

Úspěšně se zúčastnil několika ročníků ostravské soutěže pro mladé umělce "Generace" a Soutěže mladých skladatelů ČSR. V roce 1989 získal 1. cenu na mezinárodní skladatelské soutěži při Pražských dnech sborového zpěvu (za Agnus Dei). Mnohá díla Jiřího Gemrota jsou věnována interpretům, jejichž hra ho inspiruje. Jmenujme alespoň Violoncellový koncert psaný pro Marii Hixovou, 2. klavírní sonátu pro Milana Langera, varhanní Fresku pro Melanii Pustějovskou, Meditaci pro violu a varhany pro Ladislava Kyseláka a Josefa Popelku, Letní studie, věnované Pražskému saxofonovému kvartetu nebo Bukoliku pro Stamicovo kvarteto.

Gemrotova tvorba je převážně orientována na instrumentální hudbu, v níž větší orchestrální opusy jsou vždy jakousi přirozenou sumarizací předchozího vývoje. Početně převažují komorni díla, i když Gemrotovy koncertantní orchestrální skladby nacházejí též oddané interprety a posluchače. Je přesvědčen o nutnosti navázat užší kontakt mezi skladatelem a posluchačem a usiluje proto o sdělný hudební projev s důrazem na melodickou složku. Jeho rukopis sice využivá některých modernistických výbojů hudebniho vývoje 20.století, ale cílem je mu vyvážená syntéza se slyšitelným odkazem na dědictví evropské klasické hudby. Ve svých skladbách používá často nekonvenčně pojatou sonátovou formu, kdy sonátovost chápe především v obecnějším slova smyslu jako princip evoluce a kontrastu. Často se do svých skladeb snaží vložit filozofické a obecněji tvůrčí otázky; např. jeho orchestrální Pocty jsou až proklamativně věnovány humanistickým ideálům: úctě k tradici (v části nazvané "Odkazu") a lidské (potažmo umělecké) citovosti (část nazvaná "Citu"). Jeho Sentence pro 15 smyčců mají tři části: "Prolog" je vidinou původní lidské čistoty, "Drama" charakterizuje vstup jedince do společnosti, v "Kontemplaci" autor uvažuje o historických proměnách některých humanistických ideálů. V oblasti symfonické tvorby na Sentence navazují Tance a reflexe, které jsou svým způsobem orchestrální alegorií etických kategorií dobra a zla ve velké instrumentální formě. První etapu skladatelovy tvorby (80. léta) pak završila tři netradičně koncipovaná orchestrální adagia (Tři adagia), z nichž prvé je věnováno přirodě, druhé duši a třetí smrti. V průběhu 90. let se Gemrot stále více soustřeďoval na komorní tvorbu, se kterou dosáhl několika významných úspěchů i v zahraničí, zejména ve Spojených státech - na Zimním festival komorní hudby v Tucsonu (Arizona). V posledních letech to byl mj. jeho Kvintet pro klavír, dvoje housle, violu a violoncello, který v podání vynikajících interpretů (např. u klavíru Ewa Kupiec) slavil v zahraničí velké úspěchy a byl nahrán na CD.