Jiří Bárta pocházel z kantorské rodiny, jeho otec František Bárta byl učitelem a dával mu první lekce ve hře na housle, ty však Jiřího Bártu nezaujaly tolik jako hra na klavír. Stal se soukromým žákem uherskobrodského varhaníka a skladatele Emila Háby (bratrance Aloise Háby), který jej přivedl k rozhodnutí věnovat se hudbě. Po ukončení gymnaziálního studia v Uherském Brodě byl Jiří Bárta přijat ke studiu hry na kla­vír na brněnské konzervatoři. Tam nalezl vynikajícího pedagoga ve Františku Schäferovi, který rychle odhadl jeho dispozice a vedl jej k poznávání děl klasiků 20. století (Bártův absol­ventský koncert na konzervatoři např. pozůstával z děl  S. Prokofjeva). V posledních roč­nících na konzervatoři studoval současně jako druhý hlavní obor skladbu pod vedením Fran­tiška Suchého. Takto technicky připraven byl přijat ke studiu kompozice na Janáčkově aka­demii múzických umění. Jeho pedagogem se stal Vilém Petrželka (1958-1960) a po jeho penzionování Theodor Schaefer (1960-1962). Daleko větší vliv nežli tito skladatelé, vyjad­řující se na bázi programovosti, lineárně vedených hlasů a na půdorysu rozlehlých forem, na něj měli mladí pedagogové Miloslav Ištvan a Ctirad Kohoutek, kteří studentům zprostřed­kovávali seznámení s tvorbou 2. vídeňské školy, Bartóka a dalších klasiků 20. století a s aktu­álními směry a tendencemi současné západní avantgardy. Následné absolvování postgradu­álního kurzu experimentální a elektronické hudby na JAMU (1969-1971) stejně jako účast na prázdninových kurzech v Darmstadtu ( 1969) posílily jeho orientaci na tzv. Novou hudbu.

Po absolvování povinné dvouleté vojenské prezenční služby vyučoval Jiří Bárta hře na klavír na základních uměleckých školách v Uherském Brodě a později v Brně a roku 1968 se stal pedagogem brněnské konzervatoře, nejprve jako korepetitor tanečního oddě­lení a později jako vyučující hudebně teoretických předmětů a skladby. Jako dlouholetý profesor této školy vychoval řadu talentů, k jeho žákům patří např. Alexander Müller, Karel Škarka a Jaroslav Kopecký.

Jiří Bárta byl spolu s Leošem Faltusem a Bohuslavem Řehořem představitelem první skladatelské generace, která v tehdejším Československu prošla v plné míře vysokoškol­ským školením reflektujícím tvorbu ne}významnějších klasiků 20. století a nové proudy teh­dejší hudby (na rozdíl od generací předchozích, vychovávaných v duchu postromantismu). Příznačný pro tuto situaci byl absolventský koncert všech tří zmiňovaných skladatelů 18. 6. 1962 v Brně, na němž zazněly skladby vesměs dodekafonicky koncipované, což zname­nalo generační přihlášení se k odkazu 2. vídeňské školy. V době studií působila na Jiřího Bártu tvroba tzv. evropských klasiků 20. století Prokofjeva, Honeggera a Hindemitha, později, v době vysokoškolského absolutoria, zejména skladatelé 2. vídeňské školy a Béla Bartók. Vedle těchto vlivů se však prosazovalo i osobité, hledačské úsilí autorovo, které jej vedlo zejména k preferenci určitých intervalů a kvartové harmonie.

V 70. letech obohacoval Jiří Bárta svůj projev o historizující momenty: v Barokní suitě in D pro komorní ansámbl (1971, přepracováno 1973) poprvé užil koláže barokních prvků stojících v kontrapozici vůči novodobému hudebnímu projevu a tento princip využil i v Dithyrambu pro orchestr a 3 Caprices pro akordeon (1976).

Na konci 70. let dospěl Jiří Bárta ke svému vyzrálému, osobnímu projevu (poprvé v Iluminacích pro dva klavíry, 1977). Je zakotven v diatonice a jeho určujícím rysem je lyrika nevyluču­jící ovšem expresivnost. Skladatel pracuje způsobem montáže kontrastních prvků a v popředí jeho pozornosti je stavba, vývoj formy tak, aby zřetelně diferencované objekty vytvořily homogennf, logicky utvářený a plastický celek s dostatečně širokou paletou infor­mací. Základem jeho skladeb jsou krátké motivické útvary - objekty, jež se opakují a set­kávají v různých sestavách. Pro celek je určující střídání, prolínání nebo překrývání samostatných vrstev, vytvářející proměnlivou hustotu zvuku.

Z významných skladeb autorova pozdního, syntetizujícího tvůrčího období je to především Koncert pro violu a orchestr (2001), který vychází z klasické koncepce koncertu s vedoucí rolí sólisty. Dále pak Zátiší pro housle, klarinet a klavír (2002), které vzniklo z podnětu souboru Sonata a tre a představuje skladbu v rámci autorova snažení neobvyklou jak stručností, tak jistou názna­kovostí, "neuzavřeností" formy, přičemž jde o jakýsi pendant minimalistických trendů, skladba statického charakteru bez výrazně dramatických kontrastů, se závěrem navozujícím pocit zastaveného času.

Ocenění

1984 - Výroční cena Svazu českých skladatelů a koncertních umělců za rok 1986 (za Concerto da camera per pianoforte ed archi)

1990 - Výroční cena Českého hudebního fondu za rok 1990 (za Reliéfy pro orchestr, 1988)

1991 - prémie Českého hudebního fondu za rok 1991 (za Hudbu pro smyčce / In memoriam Miloslav Ištvan, 1990).