Hudebník a humanista Jan Novák

Eva Nachmilnerová


U příležitosti letošního 30. výročí úmrtí Jana Nováka (8. 4. 1921 – 17. 11. 1984) festival 
Pražské jaro zařadil koncert k poctě skladatele, který v reprezentativním výběru 
představuje jeho sborové a komorní dílo.

Hudební skladatel Jan Novák (1921 – 1984) patří k nejvýraznějším skladatelům české 
poválečné generace. Fakt, že jeho dílo není v obecném povědomí příliš rozšířeno, souvisí 
do velké míry s jeho životními osudy: V době vrcholné tvůrčí aktivity odešel v srpnu 1968 
do exilu, postupně žil v Dánsku, v Itálii a Německu. Pro umělce, který byl v 60. letech v 
Československu uznávanou skladatelskou osobností s širokým okruhem přátel, znamenal 
odchod ztrátu zázemí, interpretů i posluchačů. Ocitl se v západním uměleckém prostředí, kde 
převládaly odlišné stylové trendy.

ŽIVOT A DÍLO

Jan Novák se narodil 8. dubna 1921 v Nové Říši na Moravě, v roce 1933 se stal žákem 
jezuitského gymnázia na Velehradě, který poskytoval prvotřídní klasické vzdělání s důrazem 
na výuku jazyků (kromě latiny a řečtiny se vyučovala ruština, němčina a esperanto). 
Přestupky proti tamější přísné disciplíně měly za následek jeho vyloučení z ústavu. 
Odmaturoval na klasickém gymnáziu v Brně a nastoupil na brněnskou konzervatoř, kde 
studoval skladbu u Viléma Petrželky, klavír a dirigování. Po dvou a půl letech nuceného 
nasazení v Německu pokračoval Novák v letech 1945-46 ve studiích na konzervatoři v Brně. 

Po absolutoriu nastoupil ke studiu na Akademii múzických umění v Praze u Pavla Bořkovce, 
poté se vrátil do Brna na nově založenou Janáčkovu akademii múzických umění. 
Stipendium Nadace Jaroslava Ježka mu umožnilo od června 1947 do února 1948 studijní 
pobyt v USA, kde se nejdříve zúčastnil letního skladatelského kurzu v Berkshire Music 
Center v Tanglewoodu ve třídě Aarona Coplanda, poté začal v New Yorku docházet na 
soukromé hodiny k Bohuslavu Martinů. Kritika, kterou Martinů nejdříve zhodnotil Novákovu 
tvorbu (vyčítal mu neobratné zacházení s tématy a ledabylost v rozvíjení motivů), byla pro 
mladého skladatele nejdříve „studenou sprchou“. Po překonání prvotního šoku však pro něj 
začala škola, na kterou nikdy nezapomněl a společný čas strávený s Martinů a navázané 
přátelství bylo pro mladého skladatele určující.

Zpět do Československa se vrátil ve dnech komunistického puče v únoru 1948. Usadil se 
v Brně, existenční zajištění mu poskytovalo především komponování hudby pro krátké 
a loutkové filmy a rozhlasové a divadelní hry, s manželkou Eliškou Novákovou úspěšně 
vystupovali v klavírním duu. Tvorbu 50. let, charakteristickou značným ovlivněním dílem 
B. Martinů, symbolicky uvozují Variace na téma B. Martinů pro dva klavíry (1949) a jejich 
instrumentace pro orchestr (1959). Pozornost získávají jeho symfonická a koncertantní díla 
(mj. Hobojový koncert z roku 1952).

60. léta byla pro Nováka dobou dalšího rozšíření žánrů i hudebních prostředků, do svých 
kompozic krátkodobě přijal prvky dodekafonie a aleatoriky - dvanáctitónovou řadu použil 
poprvé jako tématický materiál ve středním dílu Capriccia pro violoncello a malý orchestr 
z (1958), za jeden z vrcholů této fáze je možno považovat komorní skladbu Passer Catulli 
(1962). V roce 1963 se stal jedním ze zakladatelů brněnské skupiny skladatelů a muzikologů 
“Tvůrčí skupina A”. Zásadním se od konce padesátých let stal skladatelův příklon k latině. 
Originální využití latinského metra při respektování poměru krátkých a dlouhých metrických 
dob znamenalo hlavní impulz pro celou jeho další tvorbu.
 
Jako svobodomyslný skladatel, který se nijak netajil svými uměleckými i občanskými názory, 
se dostával do napětí s oficiálními autoritami a dogmatismem vedoucích představitelů Svazu 
skladatelů, kteří jen stěží připouštěli jeho otevřené způsoby a „výtržnosti“; poté, co se v roce 
1961 odmítl zúčastnit voleb lidových soudců, byl z této organizace, podřízené stranickému 
vedení KSČ, krátkodobě vyloučen. Právě v té době však paradoxně dostává zakázky 
od předních filmových režisérů tehdejšího Československa – vytvořil hudbu k filmům režiséra 
Karla Kachyni (Trápení, Kočár do Vídně, Noc nevěsty a další), Jiřího Trnky (Kybernetická 
babička), Karla Zemana (Ukradená vzducholoď) i Martina Hollého (Havrania cesta). 

Zkušenost s filmovou a scénickou hudbou pro divadlo se projevila i v mimořádně dramatické 
účinnosti kantáty Dido (1967) pro mezzosoprán, vypravěče, mužský sbor a orchestr na čtvrtý 
zpěv Vergiliovy Aeneidy, která představuje vrchol Novákovy tvorby před emigrací.
Skladatel s nadějí vnímal postupné uvolnění poměrů v ČSR v druhé polovině 60. let. Okupace 
země vojsky varšavské smlouvy v srpnu 1968 jej zastihla na zájezdě v Itálii s Kühnovým 
smíšeným sborem. Do vlasti se nevrátil a spolu se ženou a dvěma malými dcerami odešli přes 
Německo do dánského Århusu. Na události ve vlasti reagoval sborovou kantátou na vlastní 
latinský text Ignis pro Ioanne Palach (1969); jasný politický podtext má i kantáta Planctus 
Troadum (Pláč Trójanek) z téhož roku. 

Na počátku přesunu rodiny do Itálie stála skladba Mimus magicus pro soprán, klarinet a klavír 
na Vergilia (1969), která vznikla na objednávku soutěže v severoitalském Roveretu, kam 
rodina následně přesídlila. V období pobytu v Itálii (1970-77) se Novák věnoval především 
kompozici vokálních a komorních děl. Zatímco sborové skladby na latinské texty prováděl 
se svým sborem Voces Latinae, komorní skladby byly ve velké míře určeny jeho dcerám a 
hlavním interpretkám jeho díla, klavíristce Doře a flétnistce Claře. 

V závěrečném období jeho tvorby po odchodu do Německa (Neu Ulm), kam se rodina v roce 
1977 z důvodu větších možností na uplatnění přestěhovala, vznikají orchestrální díla (Ludi 
symphoniaci
, Vernalis Temporis Symphonia pro sóla, sbor a orchestr, Symphonia Bipartita
a další a řada kompozic pro komorní obsazení - Sonata da Chiesa I a II, Sonata solis fidibus 
pro housle a klavírní Hymni Christiani. Vedle volnějšího fantazijního formování a rozlehlejší 
výstavby tyto skladby charakterizuje prohloubení jejich hudebního výrazu. 

V roce 1982 provedl v Mnichově dirigent Rafael Kubelík se sborem a Symfonickým 
orchestrem Bavorského rozhlasu Novákovu kantátu Dido. Většího uznání své tvorby se však 
skladatel za svého života nedočkal. Zemřel po vážné nemoci 17. listopadu 1984. Roku 1996 
mu prezident Václav Havel udělil státní vyznamenání in memoriam, v roce 2011 byly ostatky 
skladatele převezeny z italského Rovereta do Brna. Poměrně velký seznam Novákových děl
zahrnuje orchestrální kompozice, komorní a vokální díla, operu, balet, hudbu pro divadlo,
film a rozhlasové hry.

Základní rysy jeho hudebního jazyka přitom zůstávají pozoruhodně konstantní - přehledná 
forma, výrazná rytmická složka s častým užitím synkop a ostinátních rytmů, důmyslné 
melodické nápady, lehkost, elegance, humor i lehká provokace, nevyhýbající se ani 
občasnému užití banalit a triviality. Návaznost na díla období hudebního klasicismu i 
inspirace kompozičními prostředky hudby Bohuslava Martinů i vlivy jazzu vytváří spolu s 
originálním využitím latinského metra osobitou syntézu. 

POSEDLOST LATINOU

Motto:

„Tohoto jazyka, spíše nesmrtelného než mrtvého, tedy s rozkoší užívám při kompozici jako 
živého.“ (J. Novák v předmluvě ke skladbě Ioci vernales)

Zásadní příklon k jazyku antického Říma u Nováka nastal v první polovině 50. let 20. století, 
kdy se jeho studium stalo Novákovým hlavním koníčkem a vášní. Latinu, kterou brilantně 
ovládl v mluvené a v psané podobě i jako básník, přitom Novák nechápal jako mrtvý jazyk, 
ale jako univerzální způsob komunikace, kterým lze promlouvat skrze staletí. 

Svůj zájem systematicky rozvíjel a v 50tých letech založil v Brně latinský kroužek, v němž 
bylo dovoleno mluvit výhradně latinsky. Jeho tvořivý přístup se odrážel také v tvorbě slov, 
jimiž obohacoval novolatinu o nové výrazy (hledal vhodný ekvivalent pro telefon nebo 
ledničku).

Na to, do jaké míry byl s duchem latiny srostlý, vzpomíná i houslista Dušan Pandula: „A 
vždy prokmitávalo něco mytologického, co jsem přiváděl zpět na jeho každodenní setkání s 
latinou a starobylostí; neboť Jan latinsky vyhuboval dětem, hovořil v latině se svými přáteli 
a používal tuto řeč při telefonických rozhovorech s těmi, kteří jen trochu dokázali přijímat na 
jeho „vlně“, vedl nekonečné diskuse se „zasvěcenými“ v ní a všechno, co mu přišlo pod ruku, 
překládal do latiny, třeba Dobrého vojáka Švejka.“

VOKÁLNÍ SKLADBY

Novákovy vokální kompozice na latinské texty zhudebňují básníky i prozaiky starověkého 
Říma, autory středověku, renesance i moderní, z velké části jeho vlastní, texty. 
Dokonale v nich využíval možností, které v sobě skrývá rytmus daného metra a originálním 
způsobem s nimi pracoval pro podtržení významu textu. Latinské metrum přitom zásadně 
ovlivnilo i jeho uvažování při kompozici čistě instrumentálních skladeb, kterým v některých 
případech podkládal latinské verše ad libitum.

Patrně první skladbou zhudebňující Novákův vlastní latinský text byla Exercitia mythologica 
pro smíšený sbor z roku 1968. Cyklus, jehož hrdiny jsou postavy antické mytologie, tvoří osm 
sborů madrigalové sazby, jejichž metrický puls vychází z časoměrných stop. 

Největší množství vokálních skladeb napsal v Itálii, kde v roce 1971 založil sbor Voces 
Latinae (cyklus Invitatio Pastorum, písňová sbírka Schola cantans, opera Dulcitius a další). 
Sbor se pod jeho vedením začal takřka výhradně věnovat provádění neliturgické sborové 
tvorby na latinské texty v klasické latinské výslovnosti.

V jednom z dopisů do Brna o tom referuje:
„Jak jsem ti psal, musel jsem si pořídit na starý kolena sbor, ačkoliv nemám vůbec žádný
dirigentský ambice, ale nouze přinutila Dalibora. /…/ Ale pěstuju s nima vzornou latinskou 
výslovnost, neboť latinská fonetika byla asi takovejch šestnáct století zanedbávána. A tož se 
starám o výchovu evropskýho lidu...“

Po odchodu do Německa zkomponoval Novák na latinské texty balet Aesopia pro čtyřhlasý 
smíšený sbor a dva klavíry nebo malý orchestr (1981) podle předlohy latinských bajek 
Phaedra. Nejúplnější sbírku latinských písní Jana Nováka představují posmrtně vydané 
Cantica Latina pro zpěv a klavír.

POCTA SKLADATELI

Na koncertu Pražského jara 24. 5. 2014 uvede sbor Martinů Voices se sbormistrem Lukášem 
Vasilkem dva cykly, které představují vrcholná díla Novákovy sborové tvorby. 
Mimořádně interpretačně obtížný cyklus Fugae Vergilianae (1974) pro smíšený sbor je 
patrně Novákovou nejoriginálnější vergiliovskou kompozici, přesto nebyl na koncertním 
pódiu nebyl dosud vcelku proveden a na Pražském Jaru tak čtyřicet let od svého vzniku zazní 
ve světové premiéře. Všechny části kompozice si pohrávají s dvojsmyslem slova fuga, který 
označuje nejen kontrapunktickou hudební formu, ale jehož překlad značí rovněž rychlý běh 
nebo útěk. Kontrapunktické předivo hlasů tak tématicky spojuje motiv útěku, ať už se jedná o 
odchod z vlasti nebo o běh rychle pomíjejícího času.

Zhudebnění satirické závěti Novákova současníka, německého spisovatele a latinského 
básníka Josefa Eberleho (1901-1986) ve sborové skladbě Testamentum (1966), charakterizuje 
nezvyklé obsazení čtyř lesních rohů (ve starém Římě byly tradičně součástí instrumentáře pro 
smuteční hudbu) a nápadité zvraty tempa, rytmu, výrazu i dynamiky, respektující sarkastický 
charakter a vývoj textu. Štiplavý humor vystřídá zvážnění v závěrečném přání básníka: „Ať 
svět není takový, jaký jsem jej znával, ať člověk není k člověku jako vlk k ovci.“ 

Výběr sborové tvorby Jana Nováka na koncertu doplní komorní skladba Sonata super Hoson 
zes
(1981), citující údajně nejstarší dochovaný zápis řecké hudby, tzv. Seikilovu píseň. Patří 
tak k jednomu z mála děl, kde se Novák inspiroval hudbou řecké antiky. Sonáta zazní v 
podání dcer skladatele, flétnistky Clary Novákové a klavíristky Dory Novák-Wilmington. 

Koncert symbolicky doplní České madrigaly Bohuslava Martinů, který po celý život patřil 
k hlavním vzorům Jana Nováka.

 
Skladatel Skladba Rok vzniku
Novák, Jan Symphonia bipartita 1983
Novák, Jan Mimus magicus 1969
Novák, Jan Ludi symphoniaci 1978
Novák, Jan Vernalis temporis symphonia 1982
Novák, Jan Variace na téma Bohuslava Martinů 1949
Novák, Jan Sonata da chiesa II pro flétnu a varhany 1981
Novák, Jan Sonáta super "Hoson Zes...". 1981