Novák Jan

Rok narození - Úmrtí:

1921 - 1984 †

Další informace:

přejít na prezentaci

Životopis

Jan Novák, rodák z malého městečka na jihozápadní Moravě, byl jednou z nejvýraznějších skladatelských osobností české hudby druhé poloviny 20. století. Nové Říši vévodí premonstrátský klášter, jenž byl po staletí střediskem kultury a vzdělanosti kraje a toto prostředí - Novákovi rodiče nalezli v klášteře částečnou obživu i byt - významně ovlivnilo mnohotvárný rozvoj Novákovy umělecké osobnosti. Důkladného humanitního vzdělání se Novákovi dostalo na jezuitském gymnáziu na Velehradě, maturitní zkoušky složil na klasickém gymnáziu v Brně. V dospělém věku se druhým pólem jeho zájmu - vedle skladby - stalo prohloubené studium středověké latiny a antické poezie a literatury, což organicky vrostlo do většiny jeho kompozic. Od dětství projevoval Jan Novák výrazné hudební nadání při hře na housle, klavír i varhany, první kompoziční pokusy se datují do období jeho gymnaziálních studií před 2. světovou válkou. To ho přivedlo na brněnskou konzervatoř (1940 - 46) do kompoziční třídy Viléma Petrželky a k nejlepšímu brněnskému klavírnímu pedagogovi Františku Schäferovi. Konzervatoř, přerušenou za války dvaapůlletou nucenou prací v Německu, absolvoval Smyčcovým kvartetem a orchestrální Taneční suitou. Ve studiu kompozice pokračoval krátce na pražské AMU u Pavla Bořkovce a znovu u Petrželky na nově zřízené JAMU v Brně, školení ukončil stipendijním pobytem v USA, kam odjel v červenci 1947 díky úspěchu v soutěži pořádané Ježkovou nadací. Léto strávil v Berkshire Music Center v Tanglewoodu [Mass.], kde se účastnil kurzů pod vedením Aarona Coplanda (na koncertech frekventantů kursu předvedl svá Malá preludia a fughetty na Janáčkovo téma a písňový cyklus Carmina Sulamitis), dalších pět měsíců byl žákem Bohuslava Martinů v New Yorku. Po návratu do Československa (25. února 1948) působil krátce jako korepetitor v brněnské opeře, záhy však dal přednost dráze svobodného umělce. Živil se skládáním hudby k činohrám, krátkým a loutkovým filmům, rozhlasovým hrám, občas hrál v rozhlase po boku své ženy skladby pro dva klavíry, z nichž mnohé sám vytvořil. Bytostně svobodomyslný skladatel se neustále dostával se svými nekompromisními uměleckými i občanskými názory do kontroverzí s oficiální byrokracií a dogmatickým vedením Svazu skladatelů, což mělo za následek různá diskriminační opatření. To byl jeden z hlavních důvodů pro jeho rozhodnutí emigrovat po okupaci Československa v srpnu 1968 na Západ. Poslední období svého života tedy Novák pobýval v exilu, postupně v Rakousku, Dánsku, Itálii (1970-77) a nakonec ve Spolkové republice Německo, kde až těsně před svou nenadálou smrtí dostal nabídku učit na Vysoké hudební škole ve Stuttgartu. Již skladby z Novákových studijních let odkryly jeho nesporný talent, který ho řadil mezi nejslibnější představitele mladé poválečné skladatelské generace. Z množství skladeb tohoto raného období prošel autorskou sebekritikou jen písňový cyklus Carmina Sulamitis, kterým začíná dlouhá řada Novákových skladeb na latinské texty vedoucí až k rozměrné kantátě Dido, středověkému opernímu miráklu Dulcitius a zpívanému baletu Aesopia. Setkání s Bohuslavem Martinů mělo na mladého skladatele "zásadní a převratný význam". Martinů ho naučil minuciózní cizelérské práci s motivem, objevil mu bohatství rytmů, svěřil se mu se svými hudebními láskami (T. Morley, A. Corelli, J. Haydn) a dal mu nahlédnout do vlastního tvůrčího procesu. Radami na dálku pokračoval přátelský styk učitele a žáka ještě dvanáct let do smrti B. Martinů. Koncem 50. let končí i první období Novákovy tvorby. Zformovaly se v něm některé charakteristické rysy Novákovy hudby: zřetelná formová strukturace, instrumentační mistrovství, hybná rytmika a volná tonalita, i zárodky jeho specifického vokálního stylu, jehož nesentimentální zpěvná linie vyváženě využívá kantilény, parlanda i ornamentiky. Symbolicky bylo toto období zarámováno skladbou Variace na téma Bohuslava Martinů, kterou Novák vytvořil v r. 1949 v klavírní podobě a o deset let později ji v roce Mistrovy smrti oděl do orchestrálního hávu. Sedm variací na závěrečný motiv Martinů Polní mše a závěrečná dvojitá fuga jsou ukázkou Novákovy technické vyspě­losti v oblasti formového a instrumentačního řešení partitury. Skladatel, otevřený všem novým proudům o jejichž přijetí nebo odmítnutí chtěl rozhodovat svobodně a nezávisle na ideologiích a dobových módách, se na přelomu 60. let obeznámil s principy seriální techniky a postupy tzv. Nové hudby. Přijal je s noblesním nadhledem: dvanáctitónovou řadu použil umně a s vtipem v několika skladbách - poprvé ve střední větě Capriccia pro violoncello a orchestr, v lyrických Dulces cantilenae a mistrovsky ve skladbě Passer Catulli pro bas a noneto. Apoštolem serialismu se však nikdy nestal. V téže době objevil lákavější zdroj své hudební inspirace - latinu. Ve stále hojnějších vokálních kompozicích se mu stala základem hudební poetiky, ve které ožily klasické rytmy latinské poezie. Antické, středověké i novodobé latinské texty (mnohé z nich si psal sám) ovlivnily i formální schéma hudební fráze a vymodelovaly její melodiku. Novák našel pomocí tohoto univerzálního jazyka svoji osobitou hudební řeč, které nikdy nechyběla tvůrčí invence, všudypřítomný humor a vtip, tak vzácný ve věku plném tragédií a dramatických zvratů.