Po studiích na učitelském ústavu vstoupil na pražskou konzervatoř, kde se věnoval oborům housle (B. Voldan) a skladba (K. Janeček). Ve studiu skladby pokračoval na Akademii múzických umění u P. Bořkovce, absolvoval v roce 1949 houslovým koncertem. Vedle skladatelské činnosti, za niž se stal nositelem Státní ceny Klementa Gottwalda, působil pedagogicky, nejprve na katedře skladby AMU, později jako profesor hudebně teoretických předmětů na katedře hudební vědy filozofické fakulty Karlovy univerzity.
Dílo Vladimíra Sommera náleží k nejzávažnějším plodům české hudební tvorby po roce 1945. Odpovídá autorovu uměleckému naturelu, v němž nebylo místa pro lhostejnost. Tvorba mu byla prostorem k vyjádření palčivosti lidské existence, proto jeho hudba přes intelektuálně promyšlený kompoziční jazyk nese silně expresívní náboj. Svůj hudební názor, korespondující se snahami klasiků 20. století, formuloval již v absolventském Koncertu pro housle a orchestr a moll a ve Smyčcovém kvartetu d moll. Vedle těchto výpovědí introvertního charakteru na poli instrumentálních žánrů se však Vladimír Sommer ideově angažoval i v budovatelském úsilí 50. let vytvořením zdařilých masových písní a sborů.
Vrchol Sommerova díla znamenala dramaticky vyhrocená a výrazově působivá Vokální symfonie. Je to podobenství o konfliktnosti lidského vědomí, které se klene od obrazu úzkostné noci přes sen o krutosti a ústí do smířlivého pohledu na smrt. Dominuje zde autorův melodický talent, schopnost obdařovat základní struktury hudebního materiálu proměnlivými významy, smysl pro čistotu instrumentace, ale především vypjatá emocionalita. Skladba získala ohlas nejen doma, ale i v zahraničních provedeních. Sommerovo vyvinuté obrazné vidění a dramatický cit z něj činí také úspěšného skladatele filmové hudby. Charakteristickým rysem autorovy osobnosti byla silná autocenzura, proto pustil na veřejnost poměrně malý počet skladeb.