Hudební skladatel a varhaník Zdeněk Pololáník absolvoval brněnskou konzervatoř ve varhanní třídě Josefa Černockého (1952-57), skladbu studoval zprvu soukromě u Františka Suchého, poté na JAMU u Viléma Petrželky a Theodora Schaefera (1957-61). Již během studia zaujal zcela mimořádným skladatelským talentem, spojujícím bohatou, velkorysou a osobitou hudební invenci s vyspělou kompoziční technikou i oslnivou instrumentací. Své skladatelské schopnosti tříbil Pololáník také samostatným studiem nahrávek, analýzou partitur a zejména originálním přístupem k řešení svých tvůrčích úkolů. V 60. letech byl členem avantgardní brněnské skladatelské "skupiny A", přičemž složil jednu z prvních elektronických skladeb v tehdejším Československu. Provedení svých skladeb se dočkal poměrně záhy v mnoha zemích světa (v celé Evropě včetně V. Británie a SSSR, v USA, Kanadě, Japonsku, Austrálii, Jihoafrické republice, na Novém Zélandě aj.), rozhlasových a gramofonových nahrávek i tištěných vydání svých děl u domácích i zahraničních vydavatelů. Ve výčtu interpretů Pololáníkových skladeb figuruje celá plejáda jmen vynikajících dirigentů a sólistů.
Zdeněk Pololáník žije se svou manželkou Jarmilou, roz. Linkovou v Ostrovačicích u Brna, kde působí jako ředitel kůru a varhaník. V letech 1990 - 1994 byl též varhaníkem brněnské katedrály sv. Petra a Pavla. Pedagogickou práci Zdeňka Pololáníka tvořily od jeho studentských let soukromé lekce a konzultace. V konkurzním řízení na místo odborného asistenta katedry skladby a dirigování HF JAMU v roce 1990 sice nebyl vybrán, nicméně na výzvu rektorky JAMU Aleny Veselé v letech 1990 - 1995 učil na JAMU obory duchovní hudba, scénická a filmová hudba a založil tam první Kabinet duchovni hudby v ČSFR. Za svou uměleckou práci byl Zdeněk Pololáník odměněn několika cenami v soutěžích liturgické hudby, udělením čestného očanství městyse Ostrovačice (1998), Řádem sv. Cyrila a Metoděje České biskupské konference (2001) a Cenou Jihomoravského kraje (2005). V České Třebové se od roku 2005 koná každoročně Mezinárodní varhanní festival Zdeňka Pololáníka. Pokračovateli hudební tradice v rodině Zdeňka Pololáníka jsou jeho dcera, varhanice Jana Kubová - Pololáníková a syn, dirigent, aranžér a skladatel Petr Pololáník .
Skladatelská tvorba Zdeňka Pololáníka má tři výrazné oblasti: První je hudba koncertní a hudebně dramatická, druhá hudba duchovní a třetí hudba k filmům, činohrám, pro rozhlas a televizi. Autonomní hudební díla zahrnují na 280 titulů. Některé skladby jsou psány na biblické texty, mnohé jsou svou formou určeny pro bohoslužby. Poněkud odlišná, především svým určením, je hudba třetího oblasti: okolo 400 hudeb filmových, televizních, scénických a k rozhlasovým hrám - výsledek spolupráce s 45 režiséry nebo choreografy. Pololáník se v této oblasti angažoval z existenčních důvodů. Byl celý život ve svobodném povolání. Postupně však mezi Pololáníkovou tvorbou pro nehudební dramatické žánry vznikla řada závažných a úspěšných děl, od nichž vedla cesta k tvorbě samostatných hudebně dramatických děl. Mimořádných spontánních úspěchů jeho hudby se dostalo v tehdejším Sovětském Svazu. Pololáník se stal dokonce neoficiálním prostředníkem mezi hudební avantgardou českou a sovětskou. I když ani na jedné straně nebylo žádné nadšení pro komunistickou politiku, v Hudebních rozhledech vyšel dvoustránkový rozhovor s Alenou Němcovou "Se Zdeňkem Pololáníkem o jeho sovětských přátelích...". Skladatel Pavel Smutný napsal 6. 4. 1997 v dopise Bohumilu Smejkalovi o svém učiteli Zdeňku Pololáníkovi: "Ačkoliv byl od nástupu normalizace až do r. 1989 v oficiální nemilosti, neohroženě hájil svou samostatnou a mravně pevnou pozici a nebál se ani v těch nejhorších letech psát duchovní díla a vykonávat funkci varhaníka a sbormistra v kostele v Ostrovačicích. Nikdy s režimem nekolaboroval a svou pevnou křesťanskou vírou podloženou mravní autoritou byl i v těchto nelehkých dobách oporou pro mnohé kolegy a známé. Jeho pevný nezištný charakter a nepodbízivost ho před ani po listopadu 1989 nenutily k honbě za kariérou, slávou a materiálními výhodami..."
V Pololáníkově tvorbě se uplatňuje nejen pestrá rozmanitost žánrů, záliba v nevšedních nástrojových seskupeních, i neobvyklých uměleckých koncepcích, ale také pozoruhodná vzájemná stylová kontrastnost jednotlivých děl, byť nesoucích určité společné konstantní znaky individuálního skladatelova projevu. Ač v šedesátých letech stál jako autor v popředí hudebně novátorských snah u nás, instinktivně se distancoval od dobového hyperkonstruktivismu, od samoúčelně drastického zvuku, chronického tíhnutí k depresivním náladám a jiných módních nectností. Základní poselství naděje a jasu je nepochybně příčinou obliby Pololáníkových skladeb přes jejich zdánlivou komplikovanost i u širšího publika.
