Miroslav Pelikán začal komponovat na všeobecné střední škole, odborné skladatelské vzdělání získal na pražské konzervatoři u Miroslava Krejčího a Emila Hlobila v letech 1945-50, jeho absolventskou prací byl Smyčcový kvartet. Současně studoval klavír u Berty Kabeláčové, hru na klavír a hudební teorii potom vyučoval. Povolání učitele bylo pro Pelikána inspirativní i ve skladatelské práci; dokazují to četné úpravy a pásma lidových písní, dále např. Malý koncert pro troje housle, Sonatina pro housle a klavír, nebo snadný cyklus Když klavír hovoří. První období Pelikánovy tvorby navazuje na tradice novodobé české hudby, shrnujícím dílem je Symfonie pro velký orchestr z r. 1958, provedena byla o tři roky později. Autorův výraz se v té době začíná měnit: trvale tonální základ své tvorby rozšiřuje častějším používáním všech dvanácti tónů. Vytvořil si tak svůj hudební jazyk, první velmi úspěšnou skladbou tohoto charakteru je smyčcový kvartet Údolí smutku /1964/, inspirovaný obrazem Jana Zrzavého. Miroslav Pelikán dává přednost komorní a instrumentální hudbě, společným znakem jeho tvorby je neromantická, nesentimentální, dramaticky mužná citovost. 0rchestrální Monument pro Ioanne to výrazně dokumentuje - zamyšlení nad pomníčkem 22-letého Jana Horáčka, který padl ve 2. světové válce v bojích proti nacismu u Bílé Cerekve. Některé skladby byly oceněny v různých soutěžích, Sonáta pro violoncello a klavír byla ve Společnosti českých skladatelů hodnocena jako nejúspěšnější dílo na festivalu Dny soudobé hudby 2000.