Skladatel Oldřich Flosman studoval na pražské konzervatoři u Karla Janečka (1944-1946) a na Hudební fakultě AMU u Pavla Bořkovce (1946-1950). Jako student zažil léta okupace i radostného ovzduší života v osvobozeném Československu a byl pak bezprostředním účastníkem poválečného dění, které vedlo ke komunistickému puči v roce 1948. Výrazem Flosmanovy výrazně levicové společenské angažovanosti byla i jeho činnost v souborech písní a tanců. Jako člen Lidového souboru konzervatoře a potom Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého aranžoval stovky lidových, vojenských, estrádních a budovatelských písní. To silně ovlivnilo charakter jeho tvorby i v pozdějších létech. V roce 1960 převzal sám vedení Armádního uměleckého souboru a vnesl do jeho práce četné nové koncepční prvky, zejména orientaci na zvýšení dramaturgické a interpretační náročnosti a angažovanosti v práci všech složek souboru.

Od roku 1962 se Oldřich Flosman věnoval převážně kompozici, vedle toho byl však aktivně zapojen do činnosti Čs. umělecké agentury Pragokoncert, od roku 1977 převzal funkci ředitele Ochranného svazu autorského a současně vykonával řadu funkcí v tehdejším okleštěném Svazu českých skladatelů a koncertních umělců.

Flosmanův skladatelský styl se od počátku padesátých let vyvíjel ze základů, které položili oba jeho učitelé. Ti ukáznili jeho talent a vtiskli jeho kompoziční práci řád, aniž by zbytečně omezili temperamentní bezprostřednost skladatelovy jinak velmi spontánní povahy. Tvůrčí, až stranická disciplína se tak stala příznačným rysem Flosmanovy umělecké osobnosti, jak o tom svědčí například už taneční obraz Partyzánka z roku 1960, nebo později díla vnitřně tak přísně organizovaná, jakými jsou Fugy pro klavír z roku 1967, Fugy pro smyčce z roku 1970, koncertantní skladba Michelan­gelův kámen pro violu a orchestr z roku 1976 a zejména pak Symtonie-koncert pro klavír a orchestr z roku 1979. Před pouhým vnějším přejímáním některých výrazových prostředků chránila Flosmana již v jeho prvém tvůrčím období orientace k českému folklóru. Celá řada Flosmanových skladeb z tohoto období (Větrné scherzo pro flétnu a harfu, Jesenická suita pro violu a klavír, orchestrální tance Vrtěná, Vrták, Valčík atd.) ukazuje, že stylizovaná melodika a rytmika Flosmanových kompozic rostla z původních folklórních podnětů. Po roce 1956 směřovala jeho tvorba k větší obsahové a výrazové závažnosti: jde nejen o díla s konkrétní aktuální společenskou tematikou (protiválečná kantáta Tři zastavení, kresbami dětí z koncetračního tábora inspirovaná klavírní sonáta Motýli zde nežijí - 1961 ), ale i o díla obecnějších obsahových poloh (I. smyčcový kvartet - 1956, sonáta Sen o houslích - 1962, I. symfonie - 1964 atd.). Zpočátku dost patrné vlivy sovětských skladatelských vzorů D. Šostakoviče a S. Prokofjeva zde postupně ustupovaly před krystalizujícím osobitým stylem; výrazná, často v půltónových "obalech" kolem základního tónu oscilující témata charakterizují skladatelův pozdější osobitý styl..

Mezi Flosmanova nejzralejší díla patří II. koncert pro housle a orchestr, věnovaný belgickému houslistovi André Gertlerovi, jenž ho v roce 1973 premiéroval na Pražském jaru, zmíněný už Michelangelův kámen, psaný pro vynikajícího českého violistu Lubomíra Malého, a Symfonie - koncert pro klavír a orchestr, který v Praze poprvé uvedl americký pianista Leonard Hokanson. Zejména od počátku sedmdesátých let se dočkala Flosmanova tvorba častého provádění, autor patřil k prominentním skladatelům tehdejšího neblaze proslulého normalizačního režimu. Jeho tvorba zaujala hloubkou své emocionální i myšlenkové výpovědi některé přední interprety, kteří provedli tři z Flosmanových koncertantních skladeb (pro housle, pro violu a pro klavír) na festivalu Pražské jaro. Oficiálním projevem uznání angažovaných kvalit Flosmanova díla bylo udělení Státní ceny Klementa Gottwalda (1974), vyznamenání Za zásluhy o výstavbu (1975) a čestného titulu zasloužilý umělec (1979).