Skladatel a violista František Domažlický (do r. 1945 používal rodné příjmení Taussig) dosáhl prvých veřejných úspěchů ve třicátých letech jako amatérský hudebník - houslista, trumpetista, harmonikář, kapelník i skladatel. V roce 1935 získal 1. cenu v soutěži o nejlepší trampskou písničku a v témže roce začal studovat hudbu u prvého kvalifikovaného učitele - houslisty Otto Šilhavého, žáka Otakara Ševčíka. Za 2. světové války byl František Domažlický vězněn v Terezíně, kde složil několik písní a sborů a Píseň beze slov pro smyčcové kvarteto. Pak následovaly transporty do koncentračních táborů Osvětim, Schwarzheide, Oranienburg a nakonec zařazení do jednoho z pochodů smrti. Po válce si své hudební vzdělání doplnil na pražské Akademii múzických umění, kde absolvoval houslové oddělení u Františka Daniela v roce 1955. Skladbu studoval na téže škole zprvu u Jaroslava Řídkého a po jeho smrti u Emila Hlobila, u něhož absolvoval v roce 1960 Symfonií pro velký orchestr. Od roku 1950 byl houslistou, později violistou v několika souborech, z toho 15 let ve Filmovém symfonickém orchestru.
Hudební jazyk Františka Domažlického se vyznačuje bohatou chromatikou, zakotvenou v pevném tonálním základě, svobodně se rozvíjející melodií v rámci přehledné formy, a výrazným rytmem. Jeho hudba je psána v dosti tradičním, pozdně romantickém duchu, tak aby uspokojovala estetické potřeby co nejširšího okruhu posluchačů i samotných interpretů. Nálada skladby je vždy v souladu s povahou zvuku použitých nástrojů, přičemž převažuje výrazová harmoničnost, přecházející na jedné straně do radostného výrazu, na druhé straně do tklivě lyrických pasáží, které bývají občas vystřídány hudbou mužně energetickou až dramatickou. Takový charakter měla Domažlického hudba již od doby jeho vysokoškolských studií, kdy vznikly jeho první úspěšné skladby jako Serenáda pro smyčce D dur, 1. dechový kvintet či Koncert pro hoboj a orchestr. Pro tyto i některé další skladby je charakteristické, že jsou přístupné i amatérům a studentům, kteří je s oblibou uváděli na domácích i zahraničních pódiích. K interpretačně náročným skladbám patří jedna z mála explicitně programních skladeb v Domažlického tvorbě - symfonický obraz pro violoncello a orchestr Jaro rytíře d'Artagnana, který ve fantazijně uvolněné rondové formě líčí vybrané epizody ze slavného Dumasova románu Tři mušketýři, přičemž některé zvukomalebné efekty, znázorňující např. šermířský souboj, jsou současně zajímavými instrumentačními nápady. Úspěšná premiéra s Reine Flachot se uskutečnila ve Francii, další provedení byla s Janosem Starkerem v USA a v Československu s Janem Šircem. Tvořit hudbu pro potěšení z ní samé a touto cestou lidem zpříjemňovat život, to bylo Domažlického životní „krédo", nejpřesvědčivěji ztvárněné v symfonickém obrazu Jaro rytíře d'Artagnana.