Sláva Vorlová, rozená Miroslava Johnová, vyrůstala v hudební rodině - její matka, Emilie Johnová, byla oblíbená zpěvačka a klavíristka, její otec, Rudolf John, založil malý místní orchestr v Náchodě. Vorlová začala studovat zpěv u Rosy Papier na Hudební akademii ve Vídni. V roce 1915 se přestěhovala do Prahy, kde se soukromě vzdělávala u Václava Štěpána (hra na klavír) a Vítězslava Nováka (kompozice). V roce 1919 se vdala za podnikatele Rudolfa Vorla, a pro příštích 15 let se musela vzdát svého snu stát se skladatelkou, aby pomohla manželovi vybudovat úspěšný rodinný podnik. Vrátila se k hudbě v roce 1933, když složila své první dílo, Smyčcový kvartet "Beskydy". Následující rok se zúčastnila mistrovských kurzů Jaroslava Řídkého na pražské konzervatoři. Brzy následovala další díla: Tři písně, op. 2, která měla premiéru v roce 1935, Tři písně, op. 4, [1939], která měla premiéru v Bruselu v roce 1947, Smyčcový kvartet 2, op. 5, [1939], která měla premiéru v roce 1941, Fantazie pro violoncello a orchestr, op. 6, [1940], která měla premiéru v roce 1945, a bílé mraky, op. 8 - cyklus deseti skladeb pro sbor a orchestr žen, [1942-43] - premiéru v roce 1944.
Dne 8. května 1945, byl nucena být svědkyní manželovy popravy komandem SS. Byl to velmi traumatizující zážitek, který nakonec dokázala překonat jen díky hudbě a usilovné tvorbě. Její ještě za okupace napsaná vlastenecká kantáta "Malá země," op. 7, měla premiéru v roce 1948. Ve stejném roce dokončila svoji absolventskou práci, Symfonii pro velký orchestr, op. 18, věnovanou Janu Masarykovi.
Do roku 1948 spadají počátky spolupráce s básníkem-libretistou V. H. Roklanem (pseudonym Dr. Vladimír Hlocha, který se stal jejím doživotním partnerem). Spolupracoval s ní na symfonické básni "Zpěvy Gondwany", op. 19 pro sóla, smíšený sbor a orchestr. Mezi jiné příklady jejich spolupráce patří orchestrální suita "Božena Němcová", op. 24, [1950-51], která měla premiéru v roce 1952. Během deseti let, které následovaly, Vorlová složila několik instrumentálních koncertů a dalších orchestrálních děl.
Vorlová také vymyslela svou vlastní metodu seriální hudební kompozice, s jejíž pomocí vytvořila během 60. let některé ze svých nejlepších skladeb. Ve psaní pomocí metody sériové hudební skladby pokračovala až do konce svého života, čímž se zařadila mezi nejoriginálnější české skladatele druhé poloviny 20. století.
Teprve v roce 1972, rok před jejím skonem, byly některé z jejích moderně znějících kompozic nahrány a vydány Supraphon (např. "Imanence," op. 88). Během téhož roku dokázala ještě napsat svoje poslední dílo, "Abecedu", op. 91, pro dva hlasy a klavír - což byl další hodnotný příspěvek do populární kolekce její četné instruktivní hudby pro děti. Zemřela v létě 1973, po dlouhém boji s rakovinou, která ukončila její pozoruhodný život, v němž se jako jedna z mála českých skladatelek plně věnovala na vysoké profesionální úrovni umělecké tvorbě.
