Dalibor C. Vačkář byl synem věhlasného skladatele populární hudby, kapelníka a hudebního organizátora Václava Vačkáře. Studoval hru na housle u Rudolfa Reissiga a kompozici u Otakara Šína na pražské konzervatoři v letech 1923 až 1929; na mistrovské škole byl ve hře na housle žákem Karla Hoffmanna, ve skladbě Josefa Suka a v dirigování Otakara Ostrčila. Pestrá a do mnoha oborů zasahující činnost D. C. Vačkáře začala ještě před jeho absolutoriem ročním působením v orchestru Jaroslava Ježka v Osvobozeném divadle. V letech 1934 až 1945 byl D. C. Vačkář členem pražského rozhlasového orchestru a zároveň se věnoval kompoziční a literární činnosti. Od roku 1945 působil po dva roky jako scénarista a dramaturg ve filmovém studiu, pak přešel do svobodného povolání. Vačkářova hudební tvorba, často odrážející subjektivní prožitky, se vždy vyznačovala srozumitelnou melodickou linü, temperamentním rytmickým půdorysem a smyslem pro bohatý instrumentální kolorit. To mimo jiné ovlivnilo i jeho dlouholetou skladatelskou práci pro film (je autorem hudby k osmnácti celovečením filmům). Avšak od svého absolutoria se věnoval D. C. Vačkář hlavně tvorbě symfonické, komorní a vokální. Ze symfonických děl je třeba uvést na prvním místě jeho pět symfonií, jejichž premiéry se uskutečnily v podání České filharmonie. Vynalézavá, často až experimentální je jeho komorní tvorba, která dodnes neztratila nic ze své aktuálnosti a posluchačské přitažlivosti. Literární činnost Dalibora C. Vačkáře zahrnuje podnětnou knihu o instrumentaci symfonického a dechového orchestru, kterou psal se svým otcem, dále četnou kritickou a recenzní činnost, řadu polemických statí v hudebních časopisech a v denním tisku, ale také čtyři sbírky poezie, vydané tiskem a úspěšně uvedené divadetní hry.
Hudební dílo Dalibora C. Vačkáře získalo četné pocty doma i v zahraničí a stalo se trvalou součástí české hudby 20. století. V roce 1966 byl Dalibor C. Vačkář jmenován zasloužilým umělcem.