VÁCLAV TROJAN poznal v dětství - jako syn fotografa - důvěrně prostředí malého města a vesnice v poděbradském a staroboleslavském kraji, kde slýchal hrát venkovské muzikanty a také se sám začal věnovat hudbě pod vedením místních hudebníků. V letech 1918-19 byl vokalistou křižovnického kláštera v Praze a po gymnaziálních studiích se v letech 1923-27 vzdělával na pražské konzervatoři, kde mezi jehó učiteli byli Bedřich Antonín Wiedermann (varhany), Otakar Ostrčil a Pavel Dědeček (dirigování) a Jaroslav Křička (skladba). V dalších dvou letech studoval na mistrovské škole kompozici u Vítězslava Nováka, který kladl velký důraz na dokonalé ovládání skladatelského řemesla, ale zároveň ponechával mladému člověku na vůli, aby sám našel nejlepší umělecké řešení problému a v případě potřeby dovedl své svěřence podpořit i materiálně. Pro Trojanovu zvídavost je charakteristické, že tehdy též navštěvoval kurs čtvrttonové hudby u Aloise Háby.
Po absolutoriu, v roce 1929, bylo málo příležitostí pro uplatnění mladého profesionálního hudebníka. A tak se Václav Trojan probíjel jako učitel hudby, pianista a kore¬petitor, občas i jako houslista a violista, mnohdy v okruhu taneční a zábavné hudby. Několik jazzových skladeb mu zahrál v rozhlase Ervín Schulhoff, rozvinula se spolupráce s Dětským divadlem Míly Mellanové, kde se Trojan seznámil s libretistkou své pozdější dětské opery "Kolotoč'. Působení v rozhlase v letech 1937-45 při práci hu¬debního režiséra a programového referenta přineslo Trojanovi nejen existenční zajištění, ale také řadu podnětů, vyplývajících z příležitostných potřeb rozhlasu. Vztah k lidové písni a tradici české hudby, nejúspěšněji uplatněný v Dechovém kvintetu na témata českých lidových písní, se v tomto období rozvinul v řadě pásem lidových písní z různých krajů.
Trojanův smysl pro realitu, avšak spojený s poetickým viděním, se výborně uplatnil ve spolupráci s režisérem Jiřím Frejkou, s nímž ve čtyřicátých letech připravil wěkolik inscenací pro Národní divadlo a Divadlo Urania. Trojanova láska k divadlu a jeho úcta k předsmetanovské tradici buditelů dala v padesátých letech podnět ke vzniku řady her se zpěvy a tanci, které získaly značnou popularitu (Paní Marjánka, matka pluku, Pivovar v Sojkově aj.)
Do světa pronikla Trojanova hudba nejvíce ve spojitosti s loutkovými filmy Jiřího Trnky. Špalíček si odnesl zvláštní cenu z Valencie (1962). Princ Bajaja Národní filmovou cenu za umělecké zpracování (1950), Sen noci svatojánské byl oceněn Státní cenou Klementa Gottwalda (1960), ale obdržel také cenu Mercurio d'Oro a stříbrnou medaili od mezinárodního sdružení CIDALC (1962), jež Václavu Trojanovi udělilo zlatou medaili za celé jeho dílo v oblasti filmové hudby a zvláštní cenu za gramofonovou nahrávku hudby k filmu Špalíček. V loutkovém zpracování ožil i Haškův román Osudy dobrého vojáka Švejka. Duše Trnkových loutek ožívá Trojanovou hudbou, jí je nesen celý děj, ona i nahrazuje mluvené slovo a je proto přirozené, že žije také mimo film, ve formě orchestrálních a komorních suit.
V sedmdesátých letech vznikla závažná syntetizující díla jako je např. novoklasická Sinfonietta armoniosa, celovečerní jevištní báseň "Zlatá brána", psaná pro Československý státní soubor písní a tanců, jíž vrcholí Trojanův vztah k folklóru a baletní pantomima Sen noci svatojánské, kterou se Trojanovo dílo uzavřelo.
Hudba Václava Trojana je většinou založena na durové diatonice, která je bohatě chromatizována. Lineárním vedením hlasů vzniká někde bitonalita nebo střídání tónorodu. V několika případech (např. v opeře Kolotoč) Ize nalézt atonalitu, nikoli však dodekafonickou, objeví se i aleatorika (ve Zlaté bráně). Rymus bývá jednoduchý a pravidelný. Často v jeho pozadí stojí české tance: polka s jejími obměnami, sousedská, furiant, ale také staré a moderní tance. Bohatá polyrytmie některých úseků Trojanových děl je důsledkem bohatství faktury, tvořené několika jednoduše, ale samostatně rytmizovanými pásmy. Tradici věrná je Trojanova práce s tématem i výstavba hudebních ploch na základě kontrastu. Instrumentace je velmi barvitá, využívá se v ní širokého rejstříku vokálních i instrumentálních barev včetně málo obvyklých nástrojů a souznění na příklad pikoly a anglického rohu. Výraz Trojanovy hudby je většinou radostný až žertovný, nese stopy poetičnosti a cudnosti lidové písně, ale v Trojanově díle najdeme i skladbu pro sólový akordeon "Zřícená katedrála", vzniklou po shlédnutí ruin drážd'anské katedrály, zničené za 2. světové války.
Oficiálním uznáním za obohacení hudební literatury posluchačsky přístupnými díly trvalé hodnoty bylo udělení titulu "národní umělec" Václavu Trojanovi u příležitosti jeho 75. narozenin.