Gideon KIein se narodil v židovské rodině, která byla česky kulturně orientovaná. Projevoval již v dětství neobvyklé a všestranné hudební nadání; v 11 letech se stal žákem klavírní pedagožky prof. Růženy Kurzové a po gymnaziální maturitě (1938) vstoupil zároveň na mistrovskou školu pražské konzervatoře do klavírní třídy prof. Viléma Kurze a stal se posluchačem hudební vědy na pražské Karlově universitě. Postup historických událostí však začal brzdit jedinečný rozlet mladého umělce - mistrovskou školu stačil ještě Klein absolvovat za jediný rok, ale jeho universitní studia skončila uzavřením českých vysokých škol v listopadu 1939 a podobně nemohl ani pokračovat ve studiu skladby u prof. Aloise Háby.

Kleinova pianistická vystoupení, pokládaná jednomyslně za výraz jedinečného uměleckého talentu a projev jedné z nejvýraznějších osobností jeho hudebnické generace, se konala za stále obtížnějších okolností - pod pseudonymem a později už jen v uzavřené atmosféře bytových koncertů. Jeho skladatelská tvorba onoho období (z níž většina byla objevena až v roce 1990) je dokladem intenzivního hledání vlastního způsobu vyjádření včetně práce s mikrointervaly a s volnou tonalitou.

V prosinci 1941 byl Klein deportován do nově založeného ghetta v Terezíně, kde prožil téměř tři roky a stal se díky své houževnatosti, inteligenci, organizátorskému talentu a nepolevujícím nárokům na kvalitu umělecké práce, byť realizované v neuvěřitelně složitých podmínkách ghetta, jednou z vůdčích osobností terezínského uměleckého života. Na hudebním poli spolupracoval s K. Ančerlem, R. Schächterem, H. Krásou, V. Ullmannem, P. Haasem, K. Bermanem a dalšími. Kromě hudebních aktivit však Klein v táboře i učil mládež, přednášel a podílel se různými způsoby na společenském a duchovním dění ghetta.

V oné době vznikla i řada šťastnou náhodou dochovaných kompozic, které i když vycházejí z omezených provozovacích možností ghetta, neslevují nic z nejvyšších uměleckých nároků (především jeho klavírní sonáta, smyčcové trio, kvartetní a sborové kompozice). Koncem roku 1944 byl Klein převezen do Osvětimi a odtud do koncentračního tábora ve Fürstengrube ve slezské uhelné pánvi, kde přišel o život za dodnes neobjasněných okolností doslova na samém prahu svobody.

Dochované Kleinovy skladby jsou dokladem výrazně rozvinutého talentu (v době odchodu z Terezína nebylo skladateli ještě ani 25 let) hledajícího svou vlastní osobitou cestu, vyrůstajícího ze světa L. Janáčka, V. Nováka, A. Schönberga i z folklóru rodné Moravy a usilující o syntézu těchto prvků a podnětů. Díky svému silnému tvořivému nadání byl Klein schopen i v nelidských podmínkách internace rozvíjet svůj umělecký profil a vytvořil skladby, které jsou dodnes osobitým přínosem a nejsou přijímány jako pouhý důkaz zmařeného talentu oběti války, ale mají sílu výpovědi mladistvě svěžího a jedinečně strukturovaného uměleckého díla.