Skladatel Petr Pokorný

Petr Matuszek
Skladatel Petr Pokorný (RNDr.) se narodil se 16. listopadu 1932 v Praze na Smíchově a zemřel 4. února 2008 v Praze. V rámci revize skladatelovy pozůstalosti dochází k postupnému objevování nových autorových skladeb či nových verzí již zdokumentovaných děl. I když proces výzkumu zdaleka není u konce, považuji za přínosné zveřejnit doplněný soupis skladeb i s uvedením všech známých nejasností či pochyb.

Petr Pokorný se začal zajímat o hudbu díky matce, se kterou měl velice blízký vztah. Vyrůstal ve vysoce kulturním a kultivovaném prostředí plném hudby. Po ní zdědil i lásku k opeře, která ho neopustila po celý život – byla vždy v centru jeho zájmů: sledoval aktuální dění jak na všech dostupných hudebních scénách, tak v rámci současné tvorby po celém světě. Je zajímavé, že úcta a pokora k hudebnímu divadlu jako k zásadní formě uměleckého vyjádření mu nedovolila nikdy žádnou operu dokončit, i když po tom velice toužil a minimálně na dvou začal v různých obdobích pracovat.

Během nacistické okupace země zemřela velká část jeho rodiny v koncentračních táborech. Tato hrůzná zkušenost navždy zůstala v jeho hudbě ve formě podprahového, tichého smutku.

Rodina se během války i po ní velmi často stěhovala. 10. března 1948 se Petrovi narodila sestra Kateřina (provdaná Adámková, Ing. arch.). Vzhledem k tomu, že Petr se nikdy neoženil a neměl vlastní rodinu, sestra a její děti mu vždy byly tolik potřebným rodinným zázemím. Nejmladší syn Kateřiny Ondřej Adámek pak převzal od svého strýce pomyslnou štafetu hudebního tvůrce a přes své mládí patří mezi nejvýznamnější současné české skladatelské osobnosti v zahraničí.

Petr Pokorný po válce získal všestranné vzdělání na klasickém gymnáziu (1945 – 51), následovalo studium klavíru na Pražské konzervatoři u Václava Holzknechta (1951 – 54) a později soukromě u Ilony Štěpánové-Kurzové. Koncertní dráze se ovšem věnovat nemohl – kvůli onemocnění páteře a nejspíš i kvůli trémě. Vystudoval tedy na Vyšší hudebně pedagogické škole obor „učitel hudby“, ale další studium (především muzikologie, ale toužil i po studiu jazyků a filozofie) mu již nebylo vinou špatného „kádrového“ posudku komunistickým režimem povoleno. Byl tedy rád, že mohl v letech 1954 – 59 vystudovat na Univerzitě Karlově přírodní vědy (promoce 25. 6. 1959, RNDr. 15. 12. 1976) a skladbu studoval soukromě – u Miloše Nedbala, Zdeňka Hůly a Pavla Bořkovce.

Po ukončení studia biologie nesměl dělat vědu, jak zamýšlel, a tak mezi roky 1959 – 75 pracoval jako učitel chemie a biologie – v roce 1959 dostal umístěnku na základní školu v Unhošti, od roku 1962 pak učil na Střední průmyslové škole chemické v Praze.5  Z této doby se dochovalo několik Pokorného vzpomínek, které dokládají skladatelovu komplikovanou (až) přecitlivělost na společensko-sociální impulzy společnosti. Dlouhotrvající niterný dopad těchto emočně silných prožitků a jejich ventilace je pak hlavním výpovědním směřováním celé Pokorného tvorby.

V letech 1975 – 91 byl Pokorný zaměstnán jako pracovník Výzkumného ústavu odborného školství a napsal několik učebnic chemie. Od roku 1991 pobíral skromný invalidní důchod, plně se věnoval kompozici a aktivně se zapojil do organizace současného hudebního dění.

Počáteční hudební organizační i tvůrčí aktivity Petra Pokorného jsou spjaty především s avantgardní skupinou vytvořenou kolem klarinetisty Milana Kostohryze (společně s Rudolfem Komorousem, Arnoštem Wilde, Zbyňkem Vostřákem, Petrem Kotíkem ad.). V šedesátých letech byl v centru pražského hudebního dění: připravoval večery poezie a hudby (např. pro scénu Poetické vinárny Viola), spolupracoval s legendárním ansámblem Musica Viva Pragensis, který pravidelně uváděl jeho skladby.

Vše skončilo sovětskou okupací země. Za normalizace byl Pokorný znovu na černé listině. Jeho hudba byla ignorována, uváděna byla jen sporadicky a převážně v zahraničí. To následně utlumilo i Pokorného tvůrčí aktivitu. Pokorný o tom sám vypráví: „Na počátku 70. let, kdy většina mých přátel odešla do zahraničí, jsem se ocitl v naprosté izolaci. Mé skladby se (v Československu) přestaly hrát, přestal jsem mít možnost pořádat večery hudby a poezie. Poprvé (opět) zazněly mé skladby v roce 1982, na koncertě k mým 50. narozeninám. Večery hudby a poezie pak byly obnoveny v říjnu 1989 v Chodovské tvrzi. Autorsky se začíná probouzet až v druhé polovině osmdesátých let, kdy se podílel na činnosti Foersterovy společnosti a navazuje nové kontakty s interprety. Z té doby pocházejí např. klavírní Večery pod lampou op. 21 (1989), houslová Hudba k slavnostem pozdního léta op. 31 (1989) a čtvrtý smyčcový kvartet Dlouhý stín bezčasí op. 32 (1989).

Kompoziční exploze přichází po uvolnění „okovů“ na počátku devadesátých let. Pokorný se s vervou vrhl i do organizace a tvorby nové hudební současnosti: stojí u zrodu a dlouhá léta ve vedení mezinárodního pražského festivalu Musica Iudaica, zasedá v komisích Ministerstva kultury, Nadace Český hudební fond a Ochranného svazu autorského, je zakládajícím členem skladatelského a interpretačního spolku „Ateliér 90“, později „Sdružení ppp“ (Petr Pokorný, Peter Graham, Pavel Zemek Novák), je spoluzakladatelem Společnosti Franze Schuberta v Praze, organizuje koncerty, píše kritiky a hudební úvahy do časopisů Hudební rozhledy a Rozhlas, přednáší na hudebních konferencích (např. v rámci kroměřížského festivalu soudobé duchovní hudby FORFEST) ad. Navazuje kontakty s předními českými i zahraničními interprety, jeho skladby byly hrány na prestižních festivalech (Pražské jaro, Musica Iudaica, Starý zákon v umění, Kontrasty Lvov, Mozartstädte Salzburg, FORFEST) a na koncertech ve Velké Británii, Holandsku, USA, Německu, Rumunsku, Maďarsku, Itálii.

Když 4. února 2008 po operace srdce v pražské motolské nemocnici zemřel, měl spoustu naplánované autorské práce a několik připravovaných koncertů a premiér.

Alespoň rámcově analyzovat Pokorného autorský jazyk by byl námět pro samostatnou studii, vypůjčím si tedy slova spíše percepčně vnímaného vjemu Jaroslava Šťastného: „Petr Pokorný je ve své tvorbě bytostným lyrikem. Formován kultivovaným židovským prostředím a poznačen krutými zážitky holocaustu i "reálného socialismu" inklinuje ke křehké, introvertní výpovědi, jejíž konstantou je hluboký smutek. Zranitelnost a senzibilita jeho hudby i její zvláštní nostalgie, směřující kamsi do času mládí jeho rodičů, dělá z Petra Pokorného zcela ojedinělý typ hudebního samotáře“.

Petr Pokorný se věnoval převážně komorní tvorbě, přičemž výrazný podíl v jeho díle mají skladby pro sólové nástroje a dua. Více vokálních děl a skladeb pro početnější nástrojová obsazení začalo vznikat až v průběhu 80. let. Nárůst využívaného interpretačního aparátu vyvrcholil rozsáhlou Lyrickou symfonií z roku 2001 (světová premiéra se konala na přehlídce vybrané soudobé hudby v Praze „Pražské premiéry 2006“). Pro kompozice z let šedesátých je příznačné užití dodekafonie, později se zabýval časomírou, postupně však autor jakákoliv striktní pravidla opouští a stále více se přiklání k „volnému proudění myšlenek“, jak svou hudbu charakterizoval v roce 1990.

V šedesátých a sedmdesátých letech využíval k zápisu systémy proporční notace nebo experimentální značení dle Nikolaje Obuchova, v pozdější době pro snadnější interpretační čtení většinu těchto skladeb přepsal do běžně používané „klasické“ notace.

Pokorného hudba, nevýbojná, protože opravdově básnivá, nacházela i v době pro skladatele nejtěžší kladný ohlas alespoň v zahraničí. O uvedení jeho skladby pro basetový klarinet Nacházení těžiště smutku Milanem Kostohryzem (spolu s díly J. K. Vaňhala, J. Brahmse, B. Martinů a J. Klusáka) na „The 1975 International Clarinet Clinic“ v severoamerickém Denveru napsala do časopisu The Clarinet Mary Jungmann: „Ze všech děl, která byla na programu, byla Pokorného skladba nejúspěšnější. Tato krásná, melancholická hudba byla napsána před šesti lety pro prof. Kostohryze po smrti jeho ženy. K úspěchu díla jistě přispělo i osobní zaujetí interpreta.“

V transpozici pro svůj nástroj zařadila Nacházení těžiště smutku do svého repertoáru také britská virtuoska na basetový roh Georgina Dobreé, která si na základě úspěchů s touto skladbou vyžádala od Petra Pokorného další. Ta dostala název Music for Georgina a její premiéra v dubnu 1990 na veřejném koncertě britského rozhlasu v Londýně se setkala s tak vřelým přijetím, jakého se skladatel nedočkal ani ve své vlasti.

V posledních deseti letech života Petra Pokorného byl o jeho skladby takový zájem (interpretační i posluchačský), že zdaleka nestíhal pokrývat poptávku. I díky tomu se v tomto období až hektické tvůrčí aktivity postupně velmi rozšiřuje autorovo interpretační zacílení: od klasických nástrojů či uskupení, jakými jsou např. klavír (Steven Wray, Rudi Spring ad.) či smyčcový kvartet (Petersen Quartett, Kociánovo kvarteto1) přes hlasové či nástrojové monology (violoncello – inspirací mu byli především Jiří Bárta a Jozef Lupták, klarinet – pro Kamila Doležala, Karla Dohnala, Víta Spilku (Osamělý pištec pro basklarinet op. 65), hlas – směřováno Stephanii Haas, Kristýně Valouškové (např. Večerní zpěvy op. 50), Gabriele Eibenové nebo Petrovi Matuszkovi (Der Glanz am Wegrand op. 44, Přikryj mne nocí op. 50, Putování op. 55 ad.), dále pak cimbál, housle, saxofony a mnoho dalších nástrojů), příležitostná nebo účelově vybraná seskupení (soubory DAMA-DAMA, MonEns (Mondschein-Sextet), Ars Incognita (Křehkost motýlích křídel op. 69), Ars Cameralis, švýcarské Orches-Trio, saxofonový kvartet Bohemia (např. Podzimní příběhy op. 54) až po velká obsazení symfonicko-vokálního charakteru.

Díky rozsáhlé autocenzuře se mnohá díla převážně z prvních let Pokorného tvorby nedochovala. V pozůstalosti najdeme rukopisy, kopie a tisky 93 opusů a několik skladeb (většinou příležitostných) bez opusového značení. Dílo Petra Pokorného je zařazeno do unikátního a neustále se rozšiřujícího projektu elektronické databáze MUSICBASE, která archivuje partitury a nahrávky skladeb české vážné hudby vzniklé převážně po roce 1945. Zde jsou volně ke stažení partitury i mnoha Pokorného skladeb.

Východiskem soupisu děl uvedeného v sekci dokumentů v profilu Petr Pokorného je můj seznam skladeb v diplomové práci. Narativní vzorce v rámci hudebního výraziva Petra Pokorného, záznamy a poznámky autora a vlastní aktuální pátrání v pozůstalosti Petra Pokorného i v okruhu jeho přátel či spolupracovníků. Řazení skladeb je dle opusových čísel, které někdy neodpovídá časové posloupnosti jejich vzniku. Seznam díla jistě ještě není kompletní: chybí některé fragmenty (např. oper), mnohé skladby z dob studií do roku 1959, respektive 1962 (řazené skladatelem pravděpodobně velmi často pod opusové číslo 1) a některé příležitostné skladby bez opusového značení (věnované k narozeninám apod.), které nefigurují v žádných dostupných záznamech a nejsou (zatím) dohledatelné ani jejich skici. Pro kritické zdokumentování veškerého díla je nutné provést komplexní revizi skladatelovy pozůstalosti a podniknout zevrubné pátrání v širokém společenském okruhu kolem autora.
Skladatel Skladba Rok vzniku
Pokorný, Petr Der Glanz am Wegrand (Třpyt u cesty)
Pokorný, Petr Dlouhý stín bezčasí (Smyčcový kvartet č. 4)
Pokorný, Petr Full Moon (Úplněk), pro baryton a bicí nástroje.
Pokorný, Petr Hadí královna veršů
Pokorný, Petr Hudba k slavnostem pozdního léta pro housle sólo,op. 31.
Pokorný, Petr Hudba k slavnostem zimního slunovratu
Pokorný, Petr Krajinou prochází pištec, pro baryton a bicí 1991
Pokorný, Petr Křehkost motýlích křídel
Pokorný, Petr Mondschein. Sextet pro flétnu,klarinet,housle, violu,vlc a klavír.
Pokorný, Petr Osamělý pištec, verze pro klarinet. op. 65 a.
Pokorný, Petr Šest podob večerního nebe
Pokorný, Petr Tristia 2004
Pokorný, Petr Umlkání